Za Janem Wirthem se vydávám na Újezd. Sídlí tu Nadační fond Dar sluchu, podporující lidi se sluchovou vadou. Nenápadný vchod v čísle 26 vede do malé kanceláře, odkud se po schodech sestoupí do sálu v suterénu. Jednou za dva týdny tady proběhne přednáška nebo workshop komunitního centra Znakovárna, které založil před necelými dvěma lety právě Jan Wirth. Videosestřih z jedné akce jsem viděla na webu, proto očekávám muže se zrzavým plnovousem, ale Honza, jak byl představen ve videoklipu, už tuto vizáž opustil a bradku výrazně zkrátil. „Přednášky a workshopy jsem začal pořádat především pro neslyšící ve znakovém jazyce, vítáni jsou ale i slyšící zájemci,“ říká drobný mladík prostřednictvím tlumočnice, kterou kvůli mně domluvil.
Na akcích Znakovárny je výklad ve znakovém jazyce tlumočen do mluvené češtiny a naopak − když přednášející mluví, překládá se do znakového jazyka. „Chtěl jsem, aby mohli přijít i slyšící lidé a seznámit se se světem neslyšících. Občas se jich podaří přilákat hodně, například o přednášku Jaroslava Duška byl velký zájem a stejně tak o výklad na téma sny a co mohou znamenat,“ vzpomíná Honza. Zvolená problematika se často týká neslyšící menšiny, například v půlce prosince bude zaměřena na slyšící potomky neslyšících rodičů, později přijde na řadu diskriminace neslyšících nebo partnerské vztahy slyšících a neslyšících.
Některé semináře jsou ale na obecná témata, třeba ten o integrovaném záchranném systému a život ohrožujících situacích, o nichž nedávno vyprávěl Martin Látal. „Narazil jsem na něj náhodou, je to jediný neslyšící hasič v České republice a zároveň pracuje u odtahové služby, tak jsem si řekl, že by bylo zajímavé, kdyby svoji práci přiblížil ostatním.“
S malým nebo velkým N
Jan Wirth původně přednášel o světě neslyšících na základních a středních školách, aktivita typu Znakovárna se mu ale potom zdála smysluplnější a sháněl na ni peníze i prostřednictvím crowdfundingu. Sám se narodil do neslyšící rodiny. Znakový jazyk používá odmalička a je to jeho jazyk mateřský. Chodil na základní školu a gymnázium pro neslyšící, potom studoval obor čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK. Už před deseti lety založil vzdělávací kurzy znakového jazyka, které každý rok absolvuje okolo 50 žáků. Lektoři jsou výhradně neslyšící. „Nevyučují pouze svůj jazyk, ale seznamují zájemce i s kulturou celé komunity. Slyšící lidé ji mohou mít nastudovanou, leccos o ní vědět, ale já a ostatní moji lektoři ji žijeme.“
Pojem „kultura“ napovídá, že svět neslyšících má kromě vlastního jazyka také svá nepsaná pravidla a zvyky. Mezi ně patří třeba to, že pokud se baví slyšící s neslyšícím prostřednictvím tlumočníka, měl by si slyšící překladatele všímat co nejméně, jak mě Honza upozorní. Hned si uvědomím, že se na tlumočnici obracím příliš často. Omlouvám se, ale mladý muž naproti mně se usměje. „Vy alespoň svoji pozornost dělíte mezi mě a tlumočnici, ale někteří lidé se začnou přímo během rozhovoru tlumočícího vyptávat, jak se dostal ke znakovému jazyku a jak dlouho tuhle práci dělá,“ podotkne ještě Honza a já se od té doby snažím soustředit co nejvíc na něho, i když to pro mě není snadné. Nejspíš se to člověk naučí v praxi.
Někteří lidé s vadou sluchu sami sebe označují jako neslyšící s velkým N, právě proto, aby dali najevo, že patří ke komunitě s vlastním jazykem a kulturou. Zda k ní člověk bude náležet či nikoliv, závisí na jeho rozhodnutí. Není přitom až tak důležité, jestli neslyší zcela, nebo zda mu zůstaly zbytky sluchu, jako Honzovi. „Řada neslyšících určité zvuky registruje − někdo jenom výšky, jiný pouze hloubky. Záleží hlavně na tom, kým se člověk cítí být, jestli chce patřit do komunity neslyšících a sdílet její zkušenost.“
Špatně nastavený koloběh
Na Honzovy kurzy chodí lidé z nejrůznějších pohnutek, někteří jenom ze zájmu, jiní z pracovních důvodů, pro další je to přímo nezbytné. „Často se účastní rodiče neslyšících dětí a není výjimkou, že na kurz přijdou i maminky autistických dětí, protože pomocí znakového jazyka se s nimi snáz domluví.“
Situace, kdy se slyšící rodič nedorozumí se svým neslyšícím potomkem, je poměrně častá, protože víc než 90 procent dětí se sluchovým postižením se rodí do slyšících rodin, jak mě Honza upozorní. „Potíž je v tom, že se rodičům začne ihned nabízet kochleární implantát, aniž by se brala v potaz možnost, že jejich syn nebo dcera budou znakovat. Než ale dítě implantát dostane, vyrůstá v jakémsi bezjazykovém prostředí nebo se v rodině sice znakuje, ale velmi málo, takže komunikace mezi rodiči a potomkem se omezuje na základní věci. Učit dítě znakový jazyk je dobré i pro případ, že kochleární implantát později nebude moct využít,“ vysvětluje zkušený lektor úskalí současného přístupu k neslyšícím dětem.
Nedostatečná je ale i výuka neslyšících, proto má řada z nich problémy s češtinou. „Úroveň výuky češtiny na školách pro neslyšící nebývá příliš kvalitní. Já sám jsem se naučil pořádně česky až na vysoké škole, do té doby jsem byl asi tak na úrovni žáka druhého stupně základky. Teprve na univerzitě jsem se začal více zajímat o gramatiku nebo o literaturu,“ přiznává Honza.
Možnosti vzdělávání, které neslyšící v současné době mají, se mu také zdají značně omezené. „Do jisté míry je to tím, že máme strašně málo tlumočníků − jednoho na 140 klientů. Pak lze těžko tlumočit výklad učebních oborů do znakového jazyka. Neslyšící potom obtížně shánějí kvalifikovanější práci a hledají uplatnění spíš ve vlastní komunitě, uzavřené do sebe. Většinová společnost o ní skoro nic neví, tím pádem je málo tlumočníků, a kruh se uzavřel,“ popisuje špatně nastavený mechanismus Honza.
V tu chvíli ale musíme končit, protože mu začíná kurz znakového jazyka pro začátečníky. Požádám ho, jestli bych se lekce mohla na chvilku zúčastnit. Honza souhlasí, a tak o čtvrt hodiny později sedím dole v suterénu asi s desítkou mladých žen. Jsou ve věku mezi dvacítkou a třicítkou. Dnes mají mít šestou lekci. Nejprve Honza pouští diapozitivy obrázků, které máme jedna po druhé popsat. V této fázi jsem ještě celkem schopná se zapojit. Některé motivy se na snímcích opakují a brzy pochytím, jak se ukáže „strom“ nebo „auto“. Zároveň si všímám, jakou roli hraje mimika, protože pokud je někde něčeho „plno“, doprovází příslušný znak nafouklé tváře.
Celkem dobře to odhalí náturu každé účastnice. Některá je ochotná zapojit i obličej, zatímco jiná znakuje spíš líně, jako by měla prsty z těsta. Hodně se snaží dvě tmavovlásky po mé levé ruce, všechny znaky si poctivě opakují, a když dojde řada na mě a něco nevím, hodí mi nápovědu.
Popsat fotky se nezdá být tak složité, pak ale přijdou na řadu číslovky. Brzy zjistím, že člověk má na každé ruce „jenom“ pět prstů, takže když jedna ruka ukazuje desítky a druhá menší číslovky, po „vyčerpání“ pěti prstů je potřeba změnit postavení rukou vůči sobě. Sice to nakonec pochopím, ale ruce mě nechtějí moc poslouchat. Zjevně to chce trénink.
Na konci lekce se ptám, proč dívky na kurz chodí. Většina ze zájmu, až na ony dvě tmavovlásky, které pracují v Centru pro dětský sluch Tamtam, poskytujícím pomoc rodinám s dětmi se sluchovým postižením. Jedna z nich také odpovídá na Honzovu otázku, co jim znakový jazyk dává. „Připadá mi přirozenější učit se znakovku než cizí jazyk, určitá gesta děláme při řeči každý. A díky znakovce spolu třeba můžeme mluvit přes sklo. Zatím je to málo objevený jazyk a má svoje kouzlo.“ Vidím, že Honzu, který je hrdým propagátorem znakového jazyka, její odpověď potěšila.
Text: Tereza Hromádková