Když jsem poprvé přišla na hodinu znakového jazyka, vůbec jsem si neuměla představit, co mi to přinese. Otevřel mi sympatický kluk, kterého jsem poznala z webových stránek. Dál už jsem byla bezradná. Věděla jsem, že je neslyšící. Vůbec jsem neuměla reagovat.
Přijdete-li na nějaký kurz, kde jsou slyšící, můžete navázat konverzaci. Jak se jmenujete, proč jste přišli, atd., atd. Ale jak navázat kontakt s neslyšícím, když ani neumím říct, jak se jmenuji…? Jak vysvětlit, proč jsem přišla? Je to hodně zvláštní pocit… Přede mnou se ukázala se nová dimenze bytí. Nemusím slyšet, nemusím ani mluvit, přesto je to tu…
Jsem velmi vděčná, že jsem tento pocit zažila. Uvědomila jsem si, že moje realita je dost zkreslená.
Bylo nás tam 5. Čtyři slyšící holky a jeden Honza – neslyšící, naštěstí krásně mluvící, i když on sám je tak skromný, že tvrdil, že umí mluvit jen trošku. Za celé dny ani jednou nezaváhal s vyslovením jakéhokoliv slova.
Při otázce, proč si myslíme, že neslyšící nemluví, resp. neumí česky, jsme koukaly jak „pucy“. Jak se chcete naučit jazyk, když ho neslyšíte? Neslyšící se učí jen čtením. Naučit se česky pro slyšícího, včetně gramatiky, není lehké. Teď si zkuste představit, jaké by to bylo, kdybyste to neslyšeli…
Pak jsme daly další otázku, proč není znakový jazyk mezinárodní. V ten moment, kdy Honza odpověděl: „A proč není angličtina, němčina a čeština stejná? Proč si mezi sebou nerozumíte, pokud se cizí jazyk nenaučíte?“, mi to došlo.
Seděla jsem tam a před sebou viděla člověka, který má neskutečnou moudrost a odvahu, který je sice v menšině, ale svou osobností a znalostmi daleko převažuje nás, co si velice omylně myslíme, že jsme pány tvorstva.
Bylo to jako prozření. Existuje další úroveň vědomí, existuje něco, o čem jsem do té doby neměla ani potuchy. Moje realita padá. Začínám chápat, že já jsem součástí něčeho obrovského, něčeho, co nemá hranice, něčeho, co je tak dalekosáhlé, že moje představivost není schopná si to představit.
Nová dimenze bytí. Nemusím slyšet, nemusím ani mluvit, přesto je to tu. Je to obrovská LÁSKA, POKORA A VDĚČNOST, která smyslem našeho bytí. A já jsem velice vděčná, že mi, skrze Honzu, byla tato nová dimenze ukázána.
Je to smutné, že si neuvědomujeme, co všechno máme a možná ještě horší, že toho často nejsme schopni využít a jen sedíme a přežíváme.
Místo toho, abychom využili dar mluvit a slyšet k tomu, abychom lépe naslouchali druhým, abychom mohli projevovat lásku všemi smysly, které máme, abychom si zpívali, poslouchali hudbu a sdíleli vše, co jsme se naučili, aby i všichni ostatní věděli to, co sami víme, a co nám pomáhá, často tyto dary zneužíváme na pomlouvání, křičení, hádání se, nadávání, posloucháme negativní zprávy, posloucháme rádio, kde min. 3x v každé větě zazní slova strašný a hrozný… atd…
Víte co, od té doby, co jsem si zažila znakovky, se na svět dívám jinak. Když chci zvýšit hlas, zamyslím se a řeknu si, můžu svou emoci vyjádřit v klidu i jinak. Mám mimiku a ruce. Vždyť v přírodě tu funguje úplně stejně – gesto řekne vše. A řvát se přitom nemusí.
Zkuste si udělat test o dvanácti otázkách, který jsme dostaly i my. Jak málo toho víme o lidech kolem sebe, jak málo si všímáme lidí, světa, odlišností a maličkostí…
Zkuste si odpovědět na následujících 12 otázek ano/ne
- Neslyšící lidé nemohou poslouchat hudbu a rádio, proto hodně čtou.
- Znakový jazyk je mezinárodní.
- Odezírání se lze naučit a neslyšícím lidem to jde lépe.
- Znakový jazyk je instinktivní. Vyvine se z primitivních gest, která děti používají, dokonce i bez učení a napodobování.
- Slyšící se mohu snáze naučit znakový jazyk, než mluvené cizí jazyky.
- Znakový jazyk nemá gramatiku.
- Při mluvení lze zároveň produkovat znakový jazyk.
- Znakový jazyk je konkrétní (mohu vyjádřit pouze myšlenky, které lze nakreslit rukama).
- Znakový jazyk přenáší informaci mnohem rychleji než mluvené jazyky.
- Znakový jazyk přenáší informaci mnohem pomaleji než mluvené jazyky.
- Znakový jazyk nemůže vyjádřit jemné významové odstíny.
- Bude-li dítě používat znakový jazyk, zabrání se tím rozvoj jeho mluveného jazyka.
Řešení:
Pokud jste na všechny otázky odpověděli záporně, vyznáte se v problematice sluchového „postižení“ orientujete zřejmě dobře. (Autorem dvanáctera je Andrea Hudáková)
Ještě věta na konec – neslyšící lidé se za postižené nepovažují. Nejsou sluchově postižení, ale neslyšící. Zkuste se na tím zamyslet…
Děkuji Honzovi Wirthovi ze znakovky.cz
Publikováno v Můj Blog